Diagnóza Zeman

Že bude Miloš Zeman kontroverzním prezidentem, bylo i přes jeho ujišťování o prezidentovi dolních deseti milionů jasné už v okamžiku zvolení. Stíny minulosti, pochybní spolupracovníci, velmi nejasné financování kampaně, náklonnost k alkoholu i záliba v často diskutabilních bonmotech, to vše bylo zárukou, že v jeho prezidentském období lze čekat všechno, jen ne nudu. Realita však nejspíš předčila očekávání a obavy i jeho nejzarytějších odpůrců. Napsáno bylo mnohé, mně při snaze o popis dosavadního působení Miloše Zemana na hradě nenapadá nic trefnějšího, než že jsme svědky zrození nové politologicko-psychiatrické diagnózy Zeman.

Režisérem jeho zvolení na hrad byl nechvalně známý Miroslav Šlouf, muž s podezřelými vazbami kamkoli si jen vzpomenete, ale taky protřelý profesionál, který ovládal řemeslo politického marketingu a byl schopen Miloše Zemana alespoň částečně brzdit a usměrňovat. Jeho odkopnutí v závěru volební kampaně jakoby symbolizovalo utržení řetězu, kterým byl Zeman udržován v jakýchsi mantinelech. Poté již následuje doslova šílená jízda, kterou všichni sledujeme v přímém přenosu.

V české prezidentské historii není žádnou novinkou, že si prezident vytvoří jakési hradní křídlo a vede svou vlastní politiku, která ani zdaleka nemusí být v souladu s politikou aktuální vlády. Doposud se však jednalo o spory na předem vcelku předvídatelná témata, které se navíc alespoň jakžtakž udržovaly v ústavním rámci. U Miloše Zemana ale jde o takřka bizarní směsici činů, kroků a výroků. Zdá se, jako by hlavní motivací bylo vyvolat každým novým ještě větší kontroverzi, než způsobil ten předchozí.

Vše začíná již u spolupracovníků, jimiž se Zeman obklopil. Mediálně poněkud v pozadí, vlivově však nejspíš na vrcholu, stojí šéf české pobočky Lukoilu Martin Nejedlý. Tento muž je jakýmsi symbolem Zemanovy dlouhodobé náklonnosti k Rusku, která je jedním z klíčových faktorů jeho politiky. Další figurou je Vratislav Mynář, jehož získávání bezpečnostní prověrky již připomíná absurdní hry Václava Havla. Příběh s nákupem super levné vily je onou pověstnou třešinkou na poněkud zapáchajícím dortu a připomenutím faktu, že okolí Miloše Zemana se již v jeho premiérských dobách vyznačovalo především podivným kšeftováním. Další ze Zemanových charakteristických vlastností, kterou je arogantní komunikace s médii potažmo veřejností, pak až neuvěřitelně věrně ztvárňuje jeho mluvčí, bývalý redaktor mj. komunistických Haló novin Jiří Ovčáček. Z profesionálního hlediska mu zřejmě nelze mnoho vytknout, svému klientovi vytváří nejspíš takový mediální obraz, jaký si sám přeje.

Zeman je prezidentem zhruba dva roky. Za tu dobu již stihl jmenovat vládu „odborníků“, válčit s profesory, převrávorat virózu nad korunovačními klenoty, ohromit svět svými glosami událostí na Ukrajině i v Rusku, obohatit posluchače Radiožurnálu o slova, která v éteru nejspíš ještě neslyšeli, ukázat brilantní anglickou výslovnost i krtečka v Číně, namíchnout pražskou kavárnu i handicapované občany. Nepochybně jsem ještě spoustu věcí vynechal, ale i výše zmíněné stačí k tomu, abychom si položili otázku, proč to všechno Miloš Zeman dělá? Důvodů a motivací bude víc. Nepochybně sleduje nějaké své zájmy. To, zda jsou kompatibilní se zájmy České republiky, bude jednou předmětem historických analýz. Řadu kroků nejspíš činí proto, aby odvrátil pozornost od jiných, zejména těch, kde je ona kompatibilita poněkud vachrlatá. Část energie také zjevně věnuje tomu, aby si vyrovnal nevyřízené účty s těmi, u nichž si v minulosti udělal černý puntík.

Buďme féroví a věřme, že některé věci dělá zkrátka proto, že jim věří a považuje je za prospěšné. No a buďme i lehce politicky nekorektní a zaspekulujme si, že řada rozhodnutí vzniká ve spolupráci s nerozlučným přítelem alkoholem případně jeho věrnou sestrou kocovinou. Pořád mi ale přijde, že některé Zemanovy kroky nezapadají ani do jedné z právě uvedených škatulek. Ve vzduchu se vznáší jakýsi faktor X. A právě ten doporučuju ke zkoumání politologům a psychiatrům. Pracovně jsem jej nazval Diagnóza Zeman.